Formulovat

Často - mám chuť říct vždycky, ale tak to není, ne při každé myšlence, ne pořád, prostě často... Tak znovu:

Často začnu v hlavě formulovat nějakou myšlenku, názor na něco, který mi připadá důležitý, se všemi souvislostmi, dopady a důsledky a - jak si myslívám - překvapivými závěry. A cítím se při tom velmi chytrý, moudrý a významný a rád bych ji deklamoval unaveným a lehce přezíravým hlasem před mlčícím, naslouchajícím, uchváceným davem. Formulace bývá autoritativní a uzavírá problém (nebo aspoň jeho část), takže se jím již není třeba trápit. Lze na ní stavět. Lze jít dál.

Většinou se to stává, když jdu. Nebo se sprchuju. Některé kratší myšlenky se zformulují i když třeba sleduju zprávy nebo koukám na seriál. Zkrátky když je "nemůžu" zapsat. A tak je zapomenu.

Zapomenu to, co něco uzavřelo, takže to zas uzavřené není. Zapomenu, odkud jsem měl jít dál, a tak jdu znovu, co jsem už prošel. Znovu promýšlím promyšlené, formuluji zformulované, vymýšlím vymyšlené. Znovu a stále. Roky plynou, já jsem tam, kde jsem byl, stejný, jako jsem byl. Jen unavenější.

Takže až budete číst tenhle blog a budete si říkat, co nám ten ňouma chce vlastně říct, tak vězte, že vám nic. Čtete ty zapsané "formulace", opory na mé cestě dál. A krmíte mou neskromnou naději, že někoho zajímají.

Peče se šest let...

Mluvil jsem dneska ke své dceři, jak je důležité, aby byli hodní na její malou, čtyřletou sestřičku. Přitom jsemsi vzpomněl, že člověk se zformuje během prvních šesti let života (hm, možná je to jen pět let, možná osm...), pak už je jeho povaha hotová a celý zbytek života už jen vyplňuje, co je dáno.

Pak, cestou domů, jsem myslel na to, jak rozdílné povahy máme já a moje o dva roky mladší sestra. Já jsem spíš uzavřený, nejlíp se zabavím sám a i když se lidí vyloženě nestraním, společnost moc nevyhledávám. Sestra má spousty přátel a známých mnoha různých stupňů blízkosti, pořád se s někým schází, někam chodí, spojuje lidi; vlastně mnoho mých známý jsou vlastně její známí... Když jsme byli malí, tak s námi maminka byla doma až do mých pěti let. Do školky jsem chodil až ten poslední rok před školou, na společnost jiných dětí jsem nebyl moc zvyklý a moc jsem nezapadl. Vzpomínám, že než se přidat k těm "divným" hrám, co ostatní hráli, šel jsem radši někam stranou, do koutku. Sestra strávila ve školce o dva roky dýl, začla tam chodit hned v době, kdy děti přestávají být soustředěné na sebe a nejbližší rodinu.

No jo, no...