Peče se šest let...

Mluvil jsem dneska ke své dceři, jak je důležité, aby byli hodní na její malou, čtyřletou sestřičku. Přitom jsemsi vzpomněl, že člověk se zformuje během prvních šesti let života (hm, možná je to jen pět let, možná osm...), pak už je jeho povaha hotová a celý zbytek života už jen vyplňuje, co je dáno.

Pak, cestou domů, jsem myslel na to, jak rozdílné povahy máme já a moje o dva roky mladší sestra. Já jsem spíš uzavřený, nejlíp se zabavím sám a i když se lidí vyloženě nestraním, společnost moc nevyhledávám. Sestra má spousty přátel a známých mnoha různých stupňů blízkosti, pořád se s někým schází, někam chodí, spojuje lidi; vlastně mnoho mých známý jsou vlastně její známí... Když jsme byli malí, tak s námi maminka byla doma až do mých pěti let. Do školky jsem chodil až ten poslední rok před školou, na společnost jiných dětí jsem nebyl moc zvyklý a moc jsem nezapadl. Vzpomínám, že než se přidat k těm "divným" hrám, co ostatní hráli, šel jsem radši někam stranou, do koutku. Sestra strávila ve školce o dva roky dýl, začla tam chodit hned v době, kdy děti přestávají být soustředěné na sebe a nejbližší rodinu.

No jo, no...